Je tomu již týden, co jsem přijela na farmu. Práce se stává čím dál rutinou. Už ani nevnímám, že pracuji (protože pracuji pořád). Jsem moc ráda, že jsi udělám chvíli čas na psaní a volání s přáteli. Prakticky pracuji 3-4 hodiny ráno a to stejné večer. Mezitím dělám domácí práce (které samozdřejmě nemám zaplacené).

Včera jsem byla o polední přestávce na kopci za farmou. Celkem mi to zabralo 5 hodin i s přestávkou na oběd (vyšla jsem hned před obědem, abychom se vyhnula domácím pracím, jejich dlouhému vysedávání a následnému uklízení). Je odtud nádherný výhled na celé údolí. Na vrcholcích byl sníh. Dole bylo bezmála 15°C, svítilo sluníčko a nahoře mohla mít kolem 0°C. Ještě, že jsem zkušený horolezec a mám dostatek vybavení. Mám v plánu udělat si pár dní volna a celé to tu obejít.

Ptala jsem se Kalliho, jak je ta hora vysoká. Prý něco přes kilometr. Nikdy zde nebyl. Jak nečekané!!

Dívali se na mě trochu s úžasem (nevěřili, že to tak malinkatý človíček zvládne) a trochu s pohráním ztraceného času nez práce.

Nadruhou stranu se mu nevidím, práce na farmě je náročná. Krom pár hodin spánku neustále pracuje. Ted dělají nové obložení domu se svými bratry a přátely. Tak je zde veselo. Ale já bych zde žít nemohla.. Vlastně ani nevím proč. Asi jsem až moc prolezlá "konzumem" a jeho nástrahami.

Z výšky vypadá vše tak malinkaté. Vysoká skaliska a ledovce lemují údolí s blištící se řekou pomyslně rozdělející krajinu na dvě poloviny, na zelených pastvinách jsou v pravidelných intervalech rozesety farmy s bělavými bonbony (pěčlivě zabalené seno do bílích polyethylenových vaků) a s malými barevnými tečkami představující různou domácí zvěřinu.